Webmaster


Klášter dominikánů u kostela Panny Marie Růžencové
Jiráskovo náměstí 30/814
326 00 Plzeň

P. RNDr. Jan Rajlich, OP:
e-mail: jan@op.cz



Počet přístupů:




KDO BYL SV. DOMINIK


Sv. Dominik se narodil mezi rokem 1173-1175 v kastilské vesnici Caleruega v severní Kastilii v rytířské rodině Guzmánů. Jeho rodiče byli Felix Guzmán a bl. Jana z Azy. Měl dva nevlastní bratry, Antonína a bl. Mannesa, který se později stal dominikánem. Jako sedmiletý byl Dominik poslán ke svému strýci arciknězi, který ho vyučoval především gramatiku a latinu. v patnácti letech pak Dominik nastoupil v Palencii studium svobodných umění. Již v době studií se projevila jeho mimořádná láska k bližním. Dominik se nabídl jako náhrada za chlapce prodaného do otroctví, a obchodník s otroky dojat jeho obětavostí propustil oba. v době hladu pak Dominik rozdal veškerý majetek a nakonec prodal své drahocennné knihy a peníze věnoval hladovějícím chudým.
Po dokončení studia ve čtyřiadvaceti letech byl vysvěcen na kněze a stal se kanovníkem reformované kapituly v Osmě (El Burgo de Osma). Zde se věnoval službě Bohu především chórovou modlitbou a životem podle řehole sv. Augustina.
Obrat v jeho životě způsobily dvě cesty do severního Německa. Ty podnikl v letech 1203 - 1206 jako průvodce biskupa Diega z Azeveda, kterého král Alfons VIII. pověřil diplomatickým posláním. V jižní Francii se setkali jednak s bludaři, jednak s pohanským kočovným kmenem Kumánů v Německu a chtěli jim hlásat evangelium. Papež Innocenc III.1 jim však misijní činnost nedovolil a vyzval biskupa Diega k návratu do diecéze. Na zpáteční cestě se setkali s papežskými legáty - cisterciáckými opaty - neúspěšně působícími mezi albigenskými2. Dominik i Diego pochopili, v čem spočívá neúspěch papežské mise - okázalost jejich života byla v příkrém rozporu se slovy, která jim zvěstovali.
Zpočátku chodili biskup Diego a Dominik spolu s papežskými legáty. V chudobě a pokoře, žijící z milodarů, kázali a poučovali posluchače o Pravdě. Když biskup Diego zemřel (r. 1207) a papežští legáti se vrátili se do svého káštera, zůstal Dominika sám. Pokračoval ve své úsilí o spásu bludařů a přitom si uvědomoval si, že cíl, jenž sleduje, může dosáhnout jedině s pomocí společenství bratří věnujících se věroučnému kázání a žijícím apoštolským způsobem života. V dubnu 1215 v Toulouse složili první bratři řeholní sliby do rukou svatého Dominika a v červnu téhož roku byla komunita schválena diecézním biskupem Fulcem.
Sv. Dominik se vypravil do Říma, aby získal schválení Svatého stolce a aktivita řádu nezůstala omezena na jedinou diecézi. Papež Innocenc III. sice uvítal a podpořil Dominikovo úsilí, ale vzhledem k závěrům IV. lateránského koncilu3 nemohl Dominikovi vyhovět. Nicméně mu doporučil vybrat si některou z řeholí již existujících. Bratři si zvolili řeholi svatého Augustina, "ne proto, co v ní je, ale především pro to, co v ní není" (V. Koudelka) a doplnili ji vlastními stanovami, které obsahovaly pravidla o slibech, společném životě a především o studiu.
Honorius III., nástupce Innocence III., předává Dominikovi 22. 12. 1216 privilegium, které potvrzuje komunitu u svatého Romana z Toulouse jako řeholní společenství a v papežském listě z 21. 1. 1217 se poprvé objevuje termín Praedicatores (Kazatelé). Honorius III. zde Dominika a jeho bratry nabádá, aby neohroženě kázali evangelium. Dominik však pokračoval ve svém úsilí překročit hranice toulouské diecéze a tak dosáhl toho, že r. 1218 udělil bratřím Honorius III. spolu s několika dalšími výsadami právo kázat po celém světě.
V následujících letech vznikaly dominikánské kláštery v různých univerzitních městech a řád rychle nabýval na síle. Od roku 1218, kdy měl jen něco málo přes dvacet bratří, se počet členů do roku 1221 rozrostl na 300 řeholníků v 25 klášterech. Kapitula (shromáždění bratří a nejvyšší zákonodárný orgán) v Bologni r. 1221 rozdělila řád na jednotlivé správní celky, zvané provincie. s optimismem byly zřízeny i na územích, kde doposud nebyly žádné kláštery, a bratři byli rozesláni na nová území (Anglie, Skandinávie, Polsko, Maďarsko).
Po skončení kapituly kázal Dominik ještě nějaký čas v severní Itálii, odkud koncem července dorazil zcela vyčerpán do Boloně. Zde 6. 8. 1221, po generální zpovědi před 12 kněžími, zemřel. Nebylo mu ani padesát let. S bratry se loučil slovy: "Neplačte, po smrti vám budu užitečnější než za živa." Na jeho pohřeb přijel kromě jiných kardinál Hugolin, který se s Dominikem podílel na reformaci římských řeholnic. Ten jej také již jako papež Řehoř IX. 3.7. 1234 svatořečil.

Atributy sv. Dominika


(1) Papežem 1198 - 1216, snažil se zvýšit vzdělanost kněží a sjednotit s církví neodtržená laická hnutí.

(2) Hnutí šířící se v severní Itálii a jižní Francii nazývané podle města Albi, jinak též kataři (z řec. katharos = čistý). v jejich učení je požadavek chudoby spojen s dualismem, který staví proti sobě dva světy - zlý hmotný stvořený Satanem (bohem Starého Zákona) a dobrý duchovní Boha novozákonního. Lidé - původem andělé - jsou v moci zla spoutáni hmotou a cesta k "očištění" vede přes nezávislost na ní. Člověk se musí zříci všeho světského, hmotného (majetku, veškerých požitků apod.) Tato "askeze" mnohdy vedla až k smrti hladem a žízní nebo k podobným excesům. Ohnivá slova jejich kazatelů se opírala o přísný asketický život, který byl v příkrém rozporu s okázalostí života mnohých tehdejších církevních hodnostářů.

(3) IV. Lateránský koncil v reakci na šíření heretických hnutí zakázal vznik nových řeholí (r. 1215)